THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ač jejich debut vyšel teprve v roce 2003, přesto se parta vynikajících instrumentalistů z různých koutů prog rockového nebe stihla do análů žánru zapsat už třikrát zlatým písmem. Jejich produktivita je ohromující, míra autocenzury vysoká. O tom by si mohli někteří souputníci THE TANGENT nechat leda zdát. Zdá se, že mysl Andyho Tilisona, hlavní persóny, je obtěžkána chutnými prog rockovými plody, tudíž je třetí rok za sebou co sklízet a zavařovat. A výsledný kompůtek je opět radost lžičku po lžičce vychutnávat...
Předesílám, že fantastický debut „The Music That Died Alone“ zůstává opět nepřekonán... Pokud bych něco novince vytkl, pak to, že se podobně jako předchozí řadovka „The World That We Drive Throu“ nechává až příliš strhnout epickou šíří, což poněkud tříští konzistenci a ředí dobré nápady relativně nadbytečnými instrumentálními štrapácemi. Takřka 80 minut velmi exkluzivního a ne zrovna snadno stravitelného progu předpokládá posluchače trpělivého, poučeného a pokud možno anglicky mluvícího. Jsou to právě texty, které přenášejí velkou část dramatického náboje skladeb, což platí zejména v případě dvou kolosů – úvodní hudební povídky „In Earnest“ a globalizačního podobenství „A Place In The Queue“... První jmenovaná svou epičností připomene díla Rogera Waterse, v nichž se mísí vyhrocený sociální patos, poválečné šrámy s příběhem obyčejného člověka v kole dějin. Hudebně vystihuje úvodní píseň tvář alba jako celku – prim hraje retro zvuk elektrických varhan, skvěle vymyšlené a nevtíravé bridge a refrény a samozřejmě v neposlední řadě strhující instrumentální vsuvky, ve kterých se mísí progová dravost s jazzově hravou rytmikou. Dojde-li na patetičtější orchestrální party, je to vždy v momentě, kdy skladba emocionálně graduje. Odpadá tak tradiční přeslazenost a falešný bombast, který progresivní rock zhusta devalvuje. Titulní píseň, která album uzavírá, je zvláštně introvertní, ponořená do sebe a na první poslechy jaksi plochá a nezáživná... Znovu ale stačí následovat výtečnou metaforu textu a podvolit se neokázalosti a preciznímu muzikantství, aby člověk objevil perličku na dně...
„A Place In The Queue“ je velmi sympatické svou členitostí. Dvě kolosální skladby ohraničují prostor, v němž se dostávají ke slovu vskutku různorodé, přesto však mistrovsky zvládnuté mutace prog rocku. Mnohé asi překvapí přímočaře hitová „The Sun In My Eyes“, v níž jsou dobře slyšitelné popové názvuky a výtečně šlapající orchestrálně-dechová složka. Velmi příjemný úletem je krátký instrumentální experiment „DIY Surgery“, který osvěží nelineárním a svojským přístupem. Tradicionalisty naopak potěší podařený klávesový prog rock „flowerkingovského“ střihu v „GPS Culture“... „Follow The Leaders“ mě osobně velmi překvapila až skycladovsky šlapavým refrénem, který je však samo sebou zapuštěn v typickém progovém muzicírování. Jako malý velký briliant na náhrdelníčku desky září překrásná „Lost In London“, ve které prostý yorkshirský David vypráví o procházce Goliášem evropských velkoměst. Konejšivě plynoucí rytmika je dokreslena nádherným melodickým motivem klarinetu a na několika místech rozbrázděna krkolomnými instrumentálními výjezdy, které jako by chtěly evokovat chaos velkoměsta... Kontradikce mezi pokorným plynutím ústřední melodie a prudkými instrumentálními výpady je strhující...
V pořadí třetí album THE TANGENT je pravým šlechticem v plešatějícím zástupu prog rockových darmošlapů. Je brilantní ukázkou toho, že absolutní instrumentální zápal nemusí nutně znamenat krkolomnou nudu, v níž se člověk ztratí jako Andy Tilison v Londýně. Každá píseň je nádherným příběhem, v němž se mísí pocity odcizení v moderní světě s nadějí a laskavostí k malému člověku uprostřed davu. Skladby se občas nechávají strhnout k přílišné technické ekvilibristice, ale každé zakolísání v zápětí vyváží návaly emocí, které čekají pozorného posluchače. „A Place In The Queue“ není albem na každý den, je to ušlechtilé portské mezi progovými krabičáky. Čili: vyplatí se ho nechlemtat, ale převalovat pečlivě na jazyku a nechat jeho chuť prostoupit všemi póry...
Andy Tilison a jeho parta vysoustružili další kouzelný prog rockový opus, který udivuje epickou šíří i lyrickou zádumčivostí... Ze všech tří alb je nejméně přístupný, ale z mého pohledu jasně nejpoetičtější. První místo ve frontě THE TANGENT letos sotva někdo sebere...
8,5 / 10
Andy Tillson
- varhany, piáno, moogy, kytary, vokál
Sam Baine
- Piano, syntetizátory, vokál
Jonas Reingold
- basa
Theo Travis
- saxofón, flétny, klarinet, vokál
Guy Manning
- akustické kytary, mandolína, vokály
Jaime Salazar
- bicí
Krister Jonsson
- elektrické kytary
Host:
Dan Watts
- elektrická kytara (track 4)
1. In Earnest
2. Lost In London
3. DIY Surgery
4. GPS Culture
5. Follow Your Leaders
6. The Sun In My Eyes
7. A Place In The Queue
A Spark in the Aether (2015)
L'Etagère du Travail (2013)
Le Sacre du Travail (2013)
COMM (2011)
A Place On The Shelf (2009)
Down and Out in Paris and London (2009)
Not As Good As The Book (2008)
A Place In The Queue (2006)
Pyramids & Stars (live) (2005)
The World That We Drive Through (2004)
The Music That Died Alone (2003)
Uznavam, ze toto prog-rock fidlikanie by sa dalo pocuvat aj nejaky ten mesiac a stale by si tam nasiel nieco ine, ale na to az take nervy nemam. Naj. skladba: Follow Your Leaders
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.